Aktuálně otevřené podpůrné skupiny

PODPŮRNÁ SKUPINA PRO POMÁHAJÍCÍ (nová nabídka!!!)

  • je příležitostí pro setkávání a sdílení těch, kdo se cítí ohroženi syndromem vyhoření, vč. těch, kteří syndromem vyhoření prošli a příležitostně se potýkají  s jeho dopady nebo mají obavy, že by touto bolestnou zkušeností mohli projít znovu,
  • nabízí podporu v obtížích (v rozvinutém stádiu syndromu vyhoření, v situaci krize smyslu, intrapersonální ztráty apod.),
  • v bezpečném prostředí pomůže objevovat dostupné zdroje pomoci a podpory a pracovat s nimi či pojmenovat osobní rizika, 
  • umožní získat nový pohled na svou životní a pracovní situaci.

 Bližší informace:

  • Setkání budou probíhat 1x měsíčně v Praze 1 (den bude upřesněn dle domluvy).
  • Začátek je předběžně stanoven na 18.00 (po dohodě s účastníky lze čas upravit).
  • Skupina bude vedena týmem poradců Totum z.s. jako polootevřená.
  • Maximální kapacita skupiny je 8-10 osob.
  • Zájemci kontaktujte nás, prosím, mailem na totum.info@gmail.com .
  • Skupina bude otevřena na podzim 2018 (říjen).

 PODPŮRNÁ SKUPINA PRO PEČUJÍCÍ O SVÉ BLÍZKÉ

  • Skupina je příležitostí dozvědět se něco nového,
  • sdílet své zkušenosti a potřeby s lidmi v obdobné situaci,
  • získat psychosociální pomoc a podporu.

Bližší informace:

  • Čas a místo setkávání: Vždy ve středu (1x měsíčně) od 16.30 do 18.30 hodin v Praze 1 (střídavě s Kafem o půl páté viz Akce). 
  • Skupinu vede: Mgr. Romana Dzurošková / Mgr. Martina Mossóczy.
  • Kapacita skupiny je 8 osob.

SKUPINA AKTUÁLNĚ NABÍZÍ VOLNÁ MÍSTA. MÁTE-LI O ÚČAST VE SKUPINĚ ZÁJEM, KONTAKTUJTE NÁS:

E-mail: totum.info@gmail.com .

V září 2015 naše skupina oslavila rok fungování. Jak skupinu vidí její členové?

„Naše podpůrná skupina je místo uvolnění a bezpečí, kde není nikdo posuzován a všem se dostane porozumění v jejich obtížné situaci. Občas se všichni cítíme nejistě, máme pocit napětí, zklamání, beznaděje, sami sobě něco vyčítáme a nejsme se sebou spokojeni. Takové pocity a myšlenky tíží, ale když se vysloví nahlas a nenastane očekávané zavržení, naopak se nám dostane soucítění a podpory, dostaví se úleva, zvýší se sebevědomí a chuť vrátit se ke své rodině - být na své opečovávané příbuzné milí a snášet zase chvíli snáze jejich rozmary a nedůtklivosti. Informací, které zde mám k dispozici, si také vážím, ale ty se dají získat i jinou cestou, byť určitě pracněji. Pro mě je určitě tím nejdůležitějším duševní podpora, kterou zde nacházím a kterou naopak poskytuji (doufám) ostatním. Děkuji všem jejím členům i paní ředitelce.“

Eliška

„Pro mě je skupina svoboda. Je pro mě důležitá atmosféra. Skupina je unikátní ve své - nazvu to - konstruktivní sounáležitosti. Tedy nikoliv lítost nebo odsudek. Mohu tak lépe zvládat svůj pocit bezvýchodnosti a nekonečné únavy při péči.“

M.

„Je mi 35 let a bydlím již 12 let v domácnosti s babičkou, které je nyní 82 let. Babička trpí schizoafektivním syndromem, což se projevuje na jejích náladách a duševní nepohodě. Mnoho let jsem si svou péči neuvědomoval, jen jsem situaci bral, jak je, a jednoduše s ní byl. Pomáhal jsem jí s úklidem, s osobní hygienou, vozil ji k doktorovi, dělal nákupy, naučil se vařit Babička chodit může, ale ven už nevychází. Povětšinou se nezajímá o nic a o nikoho. Nemá žádný koníček ani přátele.

Občas jsem se zůčastnil semináře či přednášky a někdy jsem dostal pár konzultací od psychologa, ale jak už to bývá, situace začala být pro mne neúnosná a já se vyčerpal a vyhořel jsem. Trvalo to asi deset let.

Do skupiny jsem vstoupil při jejím vytvoření v září 2014 s očekáváním, že si nejen ulevím od svých potíží, ale že poznám i problémy druhých. Zajímalo mne, jak takovou těžkou situaci řeší oni. Zjistil jsem za ten rok, že trápit se výčitkami, že nejsem dost dobrý jen proto, že už se déle starat o svou babičku nechci, nemá smysl. A především – nechci a nemusím. Skupina mi dala poznání, že mohu zůstat stejně dobrým člověkem, i kdybych se rozhodl svojí babičku opustit a péči přenechat někomu jinému. Být ve skupině pro mne znamená také možnost být co možná nejautentičtější, nebát se vyjádřit zlost či úzkost. I když být otevřený není vždy snadné. A třetí přínos, který mne napadá, je v příbězích a životech těch druhých. Někdy se v těch našich potížích s lidmi, o které se staráme, „rochníme“ přespříliš, což považuji za přirozené. Je však dobré občas slyšet a vědět, že i ostatní mají potíže a mnohdy větší, a nalézt tak alespoň zrnko klidu a pokory. A vděku. Zkusit být vděčný za tu situaci, která se samozřejmě dřív nebo později projeví svou váhou. Ale za ty dvě hodiny sezení je člověk rád, že v tom není sám. I když podvědomě víme, že v tom nejsme sami, někdy se cítíme, že vše leží na našich bedrech. Pravdou ale je, že neleží, a je velice zdravé a přínosné to k sobě vpustit a nechat se tím hýčkat. Abychom se nezruinovali.“

Dan

„ … Snad ještě možnost se zasmát, byť je to někdy humor opravdu černý. A také poznání, že některé projevy ke stáří či nemoci často patří a tudíž si je nemusím brát osobně. To mi pomáhá udržet si jakýstakýs nadhled.“

L.